Zase ta Korona

V sobotu jsem se probudil ve čtyři hodiny ráno a dál už jsem nemohl spát. Částečně to byl neočekávaný následek mé páteční večeře (hranolků a palačinek), která ve mně k ránu probudila kromě silného sebe-odporu i neúprosnou touhu po poslední broskvi v lednici. Nicméně ještě tíže mi na srdci ležely myšlenky o domově. Nedávno jsem ve zprávách četl, že se u nás koronavirus šíří dvakrát rychleji než u všech našich sousedů. Bohužel mě to vůbec nepřekvapilo. Od totální celostátní karantény jsme během několika týdnů znovu otevřeli skoro úplně všechny podniky, ve valné většině případů bez jakéhokoli náznaku ani těch nejjednodušších opatření, vykašlali jsme se na roušky a v Praze jsme si dokonce usmysleli, že budeme na Karlově mostě provozovat hostiny. Už před několika týdny muselo být všem rozumným lidem jasné, že to nedopadne dobře.

Vina samozřejmě leží z velké části na straně našich politiků. Při pohledu na bezcharakterního, bezzásadového pana ministra zdravotnictví nevím, jestli se mám smát, brečet nebo spíš zvracet. Nicméně mám poslední dobou téže pocit, že naše typicky české nadávání na politiky se nám stává výmluvou; často jde spíše o pokus odvrátit pozornost od našich vlastních prohřešků tváří v tvář občanské povinnosti. Mnohý Čech v těchto dnech na internetu spílá vládě, že svou nedbalostí zabíjí stovky lidí, ale nasadit si v metru roušku je podle něj buzerace. Proč je nám nutné, aby elementární slušnost nařizovala vláda? Je snad tak obtížné milovat bližního svého? Zde na Taiwanu, ještě předtím, než platil úplný zákaz jízdy v metru s odhalenou tváří, nosilo v metru roušku devatenáct lidí z dvaceti.

No nic. Je mi smutno, že kvůli nekompetenci několika papalášů a patolízalů a kvůli naší vlastní občanské bezohlednosti nyní musím uvažovat o tom, že se možná dalších pár měsíců nevrátím domů.