Krátká a veselá recenze

V sobotu šla naše rodina na představení Čerta a Káči v Národním divadle. Šlo, jak se zdá, o jakési pravé sváteční představení, neb bylo celé divadlo téměř vyprodáno a mne tudíž hřál pocit, že se tomuto dílu dostává zaslouženého uznání. Z lóže jsem viděl krásně do orchestřiště a mohl jsem se proto soustředit na hudební stavbu díla, v níž jsem si nikdy předtím nevšiml tolik souvislostí s další tvorbou skladatele, než právě v tento den. Třeba pekelné tance z druhého dění by Dvořák býval mohl bez mrknutí oka zařadit mezi Slovanské tance. I půvabná scéna a veselé kostýmy podle návrhů Adolfa Borna ve mne zanechaly dojem, že tohoto představení si může zcela vážit a může jej zcela chápat pouze Čech či člověk, jenž se důkladně až pře-důkladně věnuje studiu české kultury. Na nezasvěceného cizince musela veškerá vizuální výprava působit jako nadpozemský výjev.

Méně působivé byly však výkony některých pěvců. Během přestávky mezi druhým a třetím dějstvím jsem tátovi poznamenal, že když už čert Marbuel v prvním a druhým dějstvím několikrát popletl slova, snad se mu bude dařit lépe v dějstvím třetím, kde už tolik řádek nemá. Jak jsem se mýlil! Kde čert zpívati měl „ale Káču, hrome, peklo, Belzebube, Satanáši, Káču více na svém krku míti nechci,“ vyhrklo z čerta „ale Káču na svém hrbu míti,“ načež se čert, sám pobaven touto neočekávanou improvizací, začal řehotat na celé kolo. Nezbývalo mu pak než stále podle melodie opakovat slova „na svém hrbu míti“, až se konečně dostal ke slovu „nechci“ a tímto se z celé šlamastiky vyprostil. Na to už mi nezbývalo více nežli dodat, že Čert a Káča sice komickou operou býti má, ale jaksi z cela jiných důvodů.